Dne 8. února 2010 zemřel Doc. Ing. Antonín Fajkoš, CSc.
Zdálo se nám to neuvěřitelné, protože jen pár dní před tím jsme měli možnost, stejně jako většina střechařů, s ním mluvit na veletrhu Střechy Praha. Našel si chvilku v záplavě povinností a navštívil nás na redakčním stánku. Nejprve nám jemně vytkl drobnou gramatickou chybu v článku a pak už jsme probírali ze všech stran dění kolem střech. Ty byly tématem našich společných disputací, ze kterých jsme pak čerpali inspiraci pro další práci a plynuly z nich náměty pro zkvalitnění obsahu našeho společného časopisu Střechy-Fasády-Izolace. Společného proto, že docent Fajkoš byl téměř od počátku existence časopisu členem jeho redakční rady a tuto úlohu bral velmi vážně a se vší zodpovědností. Byl tak spolutvůrcem dnešního charakteru časopisu, odborným garantem a pravidelným dopisovatelem. Kromě vědeckých pojednání nelze zapomenout zejména na jeho pravidelné prázdninové reportáže z exotických zemí, při jejichž návštěvě nikdy neopomněl sledovat místní střechy.
Osobně nám však utkvěl v paměti především jako charismatický člověk, s obrovskou energií a zápalem pro věc. Vystoupení docenta Fajkoše na seminářích a konferencích patřila k tomu nejlepšímu, co bylo ve střechařském oboru k vidění. Od kolegů, jejichž přednášky byly na stejně špičkové úrovni jako jeho, jej zásadně odlišoval projev. Dokázal strhnout, upoutat a zřetelně vysvětlit podstatu problému. Kdo zná jeho fotografii „s kyblíčky“, jistě ví o čem mluvíme.
Je zbytečné na tomto místě připomínat, že docent Fajkoš byl našim předním odborníkem v oboru střech, zejména plochých. Každý střechař, ať již v České či Slovenské republice, se s jeho jménem zcela jistě někdy setkal. Ale ti, kdož měli tu čest jej poznat blíže, vědí, že přes veškerou svou odbornou erudici zůstával především veselým a kamarádským člověkem. Měl rád společnost, byl nadšeným sportovcem a sám nikdy nezkazil žádnou legraci. Jeho šarm, bezprostřednost a chování gentlemana tak okouzlilo nejednu ženu. A v ženách se vyznal, stejně jako ve víně. Uměl žít život plnými doušky a tolik toho chtěl ještě stihnout. Jeho odchod nás o to více ranil a bolí.
Pan Antonín Fajkoš se přátelil i se členy naší redakce, které považoval vždy za sobě rovné. Proto se těžko smiřoval s nedávným odchodem redakčního kolegy Jiřího Krmáška. Netušil, že se setkají tak záhy. Nyní už sedí spolu na obláčku, pod nohama nebe a vedou řeči, jak jinak než o střechách, víně a děvčatech. A nám zůstaly jen překrásné vzpomínky na oba pány kluky...
Kamarádi z Redakční rady a redakce časopisu SFI
Vzpomínka na docenta Fajkoše
Nejsem příznivcem sentimentálních řečí, natožpak psaní, ovšem zpráva o tom, že skonal pan docent Antonín Fajkoš, mě zaskočila tak jako mnohé z vás. Neznal jsem jej tak jako jeho nejbližší či přátelé, neb setkání s ním ze strany mé bylo vždy a navždy bude z pozice studentské. Jako jeden z mála jsem měl obrovské štěstí při výběru vedoucího projektu a zvolil jsem si pana docenta Fajkoše. Mnozí z mých kolegů šli cestou snazší, kdy byl u školitele předem zaručen výsledek a minimum vykonané práce a od výběru mě trošku odrazovali. Abych se přiznal, i já měl obavu, zda jsem si nevzal moc velké sousto, avšak mé obavy byly liché a již po prvním setkání s panem docentem překonané.
Ti, kteří měli to štěstí zřít pana docenta Fajkoše na vlastní oči, jistě ví proč. Jeho smysl pro férovost, rovný charakter, objektivnost, zápal pro obor a pochopení v rovině profesní i osobní byly obdivuhodné. Navíc jeho vitalita a touha poznávat mu z jeho očí přímo sršela. Jako jeden z mála vyučujících na brněnské fakultě stavební míval plnou přednáškovou místnost i přesto, že byl pátek a studenti obvykle tou dobou již dávno seděli ve vlacích a mířili za vidinou sladkého domova, maminčiných řízků a večerního posezení s kamarády u piva. Jeho přednášky byly tak jedinečné, že na ně chodili studenti i ze starších ročníků, kteří je již jednou či víckrát absolvovali v letech minulých. Moc dobře věděli proč, vždyť na těchto přednáškách platilo, co slovo vyučujícího, to perla. Neb člověk s takovými zkušenostmi a tak brilantní formou projevu se nerodí každý den. Kolikrát se stalo, že přednáška byla přetažena ne o pět minut, ale třeba o půlhodiny. Kupodivu většina posluchačů seděla jako přibitá na místech svých a očima visela na ústech docentových.
Nepoznal jsem za dobu studia charismatičtějšího učitele, jenž vždy rád poradil i přes své časové vytížení. A ať již je úroveň vysokých škol jakákoliv, školu jako takovou nedělá budova, ani její historie, ale tvoří ji lidé. Ti, kteří stojí v pozadí a za často neadekvátní ohodnocení předávají své těžce získané zkušenosti dalším generacím. Troufnu si tvrdit, že pan docent patřil mezi pilíře naší fakulty a právě kvůli takovým osobnostem stojí za to studovat.
Předčasný odchod pana docenta Fajkoše je obrovskou ztrátou pro školu, studenty, jeho blízké i obor jako takový. Život jde dál, časem i po těch největších učitelích zůstanou jen skripta a pamětní desky. Mým přáním však jest, aby si každý z nás uchoval alespoň střípek charakteru, zvídavosti a zápalu pro život, jaký měl pan docenta Fajkoš v nitru svém, neb pak by se na světě žilo tak hezky.
Pana docente, děkuji Vám, že jsem měl možnost, byť nakrátko se s Vámi setkati, že jste mě uvedl do té nádherné komnaty střech, obvodových plášťů, izolací, hydroizolací a tím mi ukázal směr v životě mém. Děkuji, budu navždy Vaším dlužníkem, a nechť Vaše cesty nebeské jsou stejně tak nádherné jako ty pozemské.
Pepa Remeš
Nový komentář